Pánbůh není vždy doma

Tušíme, že je občas někde jinde a jeho nepřítomností omlouváne nečas, kdy se čerti žení, nebo lidské zlotřilosti. Mnohé vymknuté situace zachytili naši předkové: Já jsem první po Bohu, vymejšlím hesla, přikovu tě za nohu pevně u vesla. (V+W) Bože! kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení. (KHB) Vzpomenout můžeme varování Posla z Liptákova: „Ten pokrok, kde se to zastaví“ nebo varování jistého Joa: „S Kolalokou přijde zákon.“ Je rok 2026 a mezi Boha a Papeže se vklínilo nové rameno spravedlnosti. Na první pohled je skvělé, že někdo konečně dělá na světě pořádek - tak nějak pro nás pro všechny a na věčné časy. Papež to možná vítá, už má taky svůj věk. Potíž je v tom, že čert nikdy nespí a škodí právě v těch nestřežených okamžicích, kdy Bůh odpočívá kdesi na nebesích. Svět opatrně vítá, že Maduro skončil jako vývozce kokainu do USA, ale nechápe, proč místo toho raději nepodnikal v ropě, když jí má pod zemí nejvíc na světě. K tomu se vtírá ošemetná otázka: Proč Američané, představující vrchol civilizace, drogy vůbec potřebují? V roce 2023 jich předávkování fentanylem a kombinací jiných drog s léky na předpis přes zabilo přes 100000.  Pro srovnání: Za celou vietnamskou válku měli 58000 padlých. Udělali snad ve Wahingtonu někde chybu, podobně jako kdysi soudruzi v NDR? Možná chybí osvěta, kterou ani nejúspěšnější aresty nenahradí.