A N G L I E
- Pochybovač
- před 1 dnem
- Minut čtení: 4
– promarněné šance …
Sergej Pereslegin 07.12.2025
.
Můžete okomentovat prohlášení britského premiéra Starmera, že Brexit byl nesprávným krokem, a že on se chystá zaměřit úsilí na eurointegraci?
Víte, toto je ten případ, kdy, pokud bych byl Angličanem, musel bych si připomenout vtip o tom, …“co řekl Papež, který velmi potlačil zaklení a dlouho mlčel, a to velmi významně dlouho…“
Je to hrozné. Nikoli pro nás, protože nás se to vůbec netýká. Je to hrozné pro Anglii. Proč?
Přiznat po deseti letech, že provedený krok, nejdůležitější krok, byla chyba, tak to už samo o sobě znamená přiznání, že váš systém státní správy vůbec nefunguje a není schopen si poradit se žádnou výzvou. Je to přiznání úplného bankrotu správního systému státu.
Proč bylo toto přiznání proneseno? Nebylo to přece, koneckonců, nutné říkat nahlas. Když Anglie prováděla Brexit, nestála otázka, zda se musí Británie nacházet společně s Evropou, nebo mimo ni. Británie nikdy nebyla společně s Evropou do celo evropského systému. Ponechala si přece libru sterlingů a ne euro. A její hospodářství nikdy nebylo silně integrováno s Evropou. O to se nejednalo. Jednalo se o to, že v podmínkách už pozorovatelného přechodu k makroregionálnímu světu (rok 2016 by už po „Ruském jaru“ a ukrajinském Majdanu. V té době už všechna dostatečně příčetná prognostická centra hovořila o tom, že epocha globalizace skončila, zatím ještě není úplně jasné, čím skončí, ale určitě bude zcela jiná.
Z čeho tak soudíte?
K šestnáctému roku už bylo jasné, že „jiná“ znamená makroregionální přístup jako nejjednodušší ze všech možných, a bylo jasné, že pokud nedokážete zajistit složitější model, měli byste se pokusit aspoň o ten jednoduchý. A tenkrát odchod Británie z EU znamenal, že bude zakládat vlastní mikroregion.
A měla k tomu všechny šance, protože si za chovala velmi dobrý vliv prakticky ve všech zemích bývalých zemích Britského impéria . A pokud vezmeme v úvahu, že USA stejně přetáhnou na svoji stranu Kanadu, pak Austrálie a Nový Zéland zůstanou probritskými, JAR se mohla stát probritskou v celé řadě verzí. Angličanům zůstaly velmi zřejmé vztahy na Středním Východě, což se týká Indie i Pákistánu a v menší míře Bangladéše také. Týkalo se to i Blízkého Východu a fakticky mohlo vzniknout nové britské impérium, sice nepříliš dlouho životný, ale zajímavý regionální hráč, který by v každém případě měl šanci zúčastnit se hry vedle makroregionu USA, makroregionu Číny. A měl by více šancí než makroregion Indie.
Znamená to, že Angličané mohli být druhými-třetími a předhonili by jak
Rusko-iránský projekt, tak i indický.
Schéma bylo zřejmé a Anglie s e dokonce pokusila v této oblasti něco dělat. Zda sama z vlastní iniciativy, nebo jí pomohli, Anglie v tom momentě přešla na ostře protiruskou politiku a začíná intenzivně ztrácet čas. Ta ztráta času sama o sobě nebyla fatální do roku 2022. Pokud by v tom roce v jejím vedení fungovali lidé schopní něco řídit, lidé, kteří by byli schopni sedět u jednoho stolu s lidmi jako Margaret Thatcher nebo Winston Churchill, nebo v krajním případě Anthony Eden (při jeho nezvládnutí suezské krize), ale v porovnání s těmi, kteří řídí Anglii nyní by byl dokonce i on docela figurou.
Takže v tomto případě by Anglie došla k závěru, že se jí konflikt ve východní Evropě vůbec netýká a že má zaujmout v tomto konfliktu „neutrální pozici“, a v klidu se zabývala svými úkoly zejména na Blízkém Východě s hlediska kontaktů s Austrálií a Novým Zélandem. V podstatě se přikláním k názoru, že si to tak Angličané původně mysleli. Byli ale přesvědčeni, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou rychle – během roku - skončí porážkou Ruska, v důsledku čehož budou moci přitáhnout ke svému projektu ještě i část ruských zdrojů, jak finančních, zabavených na účtech, tak i lidských.
Tato sázka jim nevyšla a Anglie, stejně jako v letech 1914, 1917, 1939 a 1945, se nechala vtáhnout do dlouhé a vyčerpávající války za cizí zájmy. V této válce ztratila šanci na vybudování vlastního makroregionu. A skutečně: - jestliže na mapě zhotovené v roce 2018 anglický makroregion byl, zatímco na nové z roku letošního už není. Ve finále jsou Čína, USA včetně Kanady a části anglické vlivové sféry, Indie s Pákistánem (kam se jeden bez druhého podějí), velmi dobře se prosazující Turecko a Rusko, které svou šanci nepustilo. Není na té mapě Jižní Amerika, země Afriky, které se stávají válečným polem, a ne místem konsolidace.
Co to znamená?
Takže to, co nyní jasně přiznal britský premiér, znamená, že desetiletá kampaň za vytvoření vlastního makroregionu utrpěla naprostý krach. Jediné, co jim lze v této situaci poradit, je pokusit se zařadit zpátečku. Anglie se ale už nemůže do EU vrátit – ona by tam musela znovu vstoupit. Vezmeme-li v úvahu, pokolikáté to už děla, dojdeme k závěru, že se anglická politika pohybuje v kruhu, což je pro Anglii strašné. Situace, v níž se nyní nachází, jsou všechny tahy špatné, zejména proto, že se rozpadá už i sama EU. A vztahy s Amerikou nejsou nejlepší, protože vsadila proti Trumpovi a pokazila si vztahy s ním i s Republikány, což je nadlouho. V této situaci zůstat také nemohou, protože postrádají jakoukoli rozvojovou strategii.
Shrnu-li to, pak anglické státní činitele, kteří se dopustili podobných chyb, odklízeli různými způsoby - výbuchem křižníku počínaje, až po odeslání na frontu, což se stalo Churchillovi po jeho chybách v galipolské operaci. Ten se, pravda, vrátil, nicméně Starmer není ani zdaleka Churchillem. Je to svědectví bídy a aktem bankrotu.
Komentáře