Aspoň káva #131 aneb Tisíc slov.
Možná jste si někteří povšimli, že moje „kávy“ se často odlišují svou délkou. Jasně, nejsem totiž knižní novinář Jim Qwilleran, který dokázal pravidelně dvakrát týdně sloupek o délce tisíc slov. Nutno uznat, že napsat tisíc anglických slov, zejména těch jednoslabičných a ve vazbách typických právě pro angličtinu zase nemusí být takový problém, ale i tak je to obdivuhodný výkon. Já jsem zatím dal dohromady nějakých pět tisíc a sedm set znaků, tedy písmen, mezer, interpunkcí a podobně. Objektivně ale nutno uznat, že napsat tisícovku slov v angličtině je poněkud jednodušší. Přece jen anglické vazby slov, kdy my něco vyjádříme jedním slovem a angličtina jich potřebuje hned několik, včetně různých zájmen, kdy my snadno řekneme něco obecnějšího, třeba „šel“, tak Angličan musí i zde napsat příslušné zájmeno, tedy „he went“. A už máte místo jednoho slova dvě. Ostatně každou středu vychází moje povídání v podobě podcastů, který vydávám i v angličtině a ty anglické verze jsou vždy poněkud delší než české verze.
Jenže kdo to je, tedy vlastně byl Jim Qwilleran, bohatý novinář v knihách spisovatelky Lilian Jackson Brown? Poloviční Skot, dědic obrovského majetku v oblasti Moose County, v městečku Pickax. Hrdý majitel dvou siamských koček, kocoura s honosným jménem po jistém čínském malíři Kao K’o-Kung zvaný Koko a jeho kočičí kamarádky zvané Jam Jam. A zatímco kočička se chová spíše typicky po kočkovsku, Koko má zvláštní talent věštit a odhalovat zločiny, které se v jeho okolí stávají. A Jim Qwilleran, důvěrně zvaný Qwill s jeho pomocí dokáže zločiny odhalovat aspoň natolik, že místní policie už nemá moc práce zločince dopadnout.
Okres Moose County leží na severu Spojených států daleko od měst na „jihu“. Podle popisu se Pickax nachází na břehu některého z Velkých jezer, protože v dobách prohibice se velká část obyvatel okresu živila pašováním alkoholu do USA. Pokud ovšem budete chtít najít jakékoli místo popisované v knihách, budete mít smůlu. Nic takového se na mapách Spojených států nevyskytuje. Takže děj knih není zasazen do žádného konkrétnějšího místa. I když nepopírám, že autorka mohla být inspirována nějakými místy kolem Velkých jezer.
Knih je celkem dvacet devět. A každá se česky jmenuje „Kočka která…“ a následuje upřesnění, které má napovědět děj. První má název „Kočka, která uměla číst pozpátku“. Qwill získává dočasné útočiště v domě nenáviděného uměleckého kritika. A hned v prvních dnech hostitel kamsi odjíždí a ponechává Qwillovi na starost svého siamského kocoura s oním vznešeným jménem Kao K’o-Kung. Oba si na sebe celkem rychle zvyknou, což předurčuje děje následujících dvaceti osmi knih.
Na své cestě je onen kritik zavražděn a Koko předvádí své záhadné kousky, kdy každý nápis očichává zprava doleva, tedy v obráceném směru. A tak také odhalí jméno vraha.
Ještě několik příběhů se odehrává „na Jihu“, když jedno léto odjíždí Qwill na prázdniny do Moose County ke své tetičce – netetičce, majitelce obrovského majetku. Tahle stará žena byla dobrou kamarádkou Qwillovy matky, a proto je jejich vztah tak blízký. Jenže i tuto ženu potká smrt v důsledku vraždy a po otevření poslední vůle se zjistí, že za podmínky pětiletého setrvání v městečku Pickax, je výhradním dědicem právě Qwill. A protože nesplnění podmínky by znamenalo, že v celém okrese by z majetku nezůstal ani dolar, Qwill souhlasí. Ale protože neví, jak s penězi nakládat, založí nadaci, která celý majetek spravuje a jemu proplácí šeky podle aktuální spotřeby.
A protože Qwill se neumí sžít se svým majetkem, stále píše své sloupky, stále zpovídá lidi kolem jako reportér, prostě kromě toho, že si může opravdu dovolit cokoli, žije vlastně svůj život jako ve starých kolejích. A proto se mu snadno píše těch pravidelných tisíc slov.
Ve vzpomínkách se mi objevují mé vůbec první příspěvky, které jsem posílal do vzdálené galaxie, kterou dodnes z osobních důvodů nejmenuji. A i tehdy mi bylo vyčítáno, že články jsou krátké. Jenže já nejsem typ, který potřebuje všechno rozebrat do matiček a šroubků. Spíše se snažím naznačovat a nechat ostatní, ať pocvičí své „šedé buňky mozkové“, jak pravil jiný knižní hrdina Hercule Poirot. Takže píšu jen tolik, kolik považuju za potřebné. Ne, nebudu psát tisíc slov. Zato si budu v klidu vychutnávat svou dobrou kávu.
Komentáře