Vzpomínka na ing.Vratislava Horu, učitele velmistrů

Mgr.Tomáš Hruška alias BigMasimo

S pplk. Ing.Vratislavem Horou jsem se poprvé setkal v roce 1965. V roce 1964 jsem, po dokončení studií na matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, nastoupil tehdy povinnou jednoroční základní vojenskou službu v hodnosti podporučíka absolventa. Přes Vyškov jsem byl převelen na Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové. Zde bylo mým úkolem připravit studenty posledního ročníku „Žižkárny“ na maturitu z fyziky.

 Maturity v roce 1965 dopadly dobře, moji svěřenci odjeli na zaslouženou dovolenou a přede mnou vyvstala otázka, jak co možno nejpříjemněji strávit poslední dva měsíce mé vojenské služby. Jako rodilý Pražák jsem proto uvítal možnost zúčastnit se polofinále a možná i finále šachového přeboručeskoslovenské armády v Praze. Šachy jsem hrál od dětství. Ta hra se mi líbila, ale k srdci mi nijak zvláště nepřirostla. Ale účastnil jsem se různých mládežnických soutěží a mám z té doby hodně kamarádů. Znám se od té doby s pozdějšími velmistry, Vlastíky Hortem a Jansou, Lubomírem Kaválkem a juniorským vicemistrem světa Míšou Janatou. Kamarádů bylo mnohem více, uvádím jen ty, kteří jsou i dnešním šachistům nejznámější. Někteří dnes jsou, bohužel, již i v šachovém nebiV Moravské Třebové jsem hrál šachy za místní Slovan, a to na první šachovnici. Po řadě vzájemných partií ve sborovně mě doporučil můj civilní kolega, češtinář Josef Froněk. Ten byl tehdy jeden z nejlepších šachistů města, dnes je známý jako autor celé řady špičkových anglicko-českých a česko-anglických slovníků. Ve finále armádního přeboru v roce 1965 jsem zrovna nezářil a nevedlo se tehdy ani pplk.Horovi. Ten si mě všiml až když zjistil, že po vojně povinně nastupuji v Českých Budějovicích na místo učitele matematiky a fyziky na SEŠ, která sídlila na Husově třídě.

Vyhledal mě a začal mě zpracovávat: „Poslyš! Ty údajně nastupuješ po vojně na umístěnku do Českých Budějovic? A určitě si budeš chtít zahrát v Budějovicích i šachy. Já sám hraji za budějovický Slavoj, ale zároveň jsem trenérem českobudějovické Dukly a potřeboval bych kluky udržet v krajském přeboru. Potřebovali bychom někoho na první šachovnici. Někoho, kdo by na ní udržel výsledek alespoň tak kolem padesáti procent. Zbytek snad již kluci zvládnou, protože letos narukoval i nejlepší jihočeský mladík Royt a toho jsem si již pojistil ! A ty se neboj! Máš na to!“

Pana inženýra Horu jsem v té době již trochu poznal. Byl mi již tehdy velice sympatický, obdivoval jsem jeho nadšení pro šach a jeho empatický přístup k lidem. Rovněž se nesluší, aby mladší nevyhověl staršímu a po polofinále přeboru ČSLA novopečená jednička nevyhověla kandidátovi mistra. Samozřejmě, lákala mě i ta první šachovnice! Nadšeně jsem tedy souhlasil!

A v březnu 1966 se v Budějovicích děly věci! V prvním kole krajského přeboru družstev jsem porazil jihočeskou jedničku dr.Doležala, který v té době figuroval na 10.místě československého šachového žebříčku. Zápas se Slavojem jsme sice prohráli, ale následně jsme již jenom vyhrávali, a nakonec jsme skončili na druhém místě krajského přeboru. Z vlastního šoku z výsledku první partie jsem se již neprobral. Moje nadšení následně odnesl strakonický Vít Paroulek, který byl v té době úřadujícím mistrem Evropy v korespondenčním šachu. Moje vítězná partie s Bezecným byla otištěna vJihočeské Pravdě. Nakonec jsem na první šachovnici vyhrál všech pět partií a docílil jsem 100% výsledek. A tehdy jsem hořce zalitoval, že jsem se s panem Vratislavem Horou nesetkal dříve. Panečku, to by byl trenér pro mne! Ten by mě nakonec i ty šachy snad naučil hrát dobře! V každém případě jeho zásah do mého života zvýšil společenskou prestiž začínajícího kantora v krajském městě a ani šachy nepřišly zkrátka. Trochu později, po návratu do rodné Prahy jsem v barvách týmu Slavia VŠ přispěl v roce 1968 v Harrachově k zisku titulu přeborníka ČSSR v šachu družstev.

Honza Smejkal, Jáno Plachetka, František Pithart, Eda Prandstetter, František Smrčka, Jana Malypetrová… Tato jména některých mých tehdejších spoluhráčů by mohla znát I mladší šachová generace!S panem ing.Horou jsem po odchodu z Budějovic styky neudržoval. Ani šachu jsem se již intenzivně nevěnoval. Dráhu učitele jsem také opustil a plně jsem se věnoval své profesi matematika a systémového analytika programátora.O odchodu ing.Hory do šachového nebe jsem se tak dozvěděl se značným zpožděním. Ta zpráva mě tehdy zprvu zabolela, ale potom jsem si uvědomil, že mohu ing.Horovi jen tiše závidět. Vždyť prožil bohatý život, získal si mnoho přátel a jako trenér vychoval celou generaci šachových mistrů.A celá jeho životní filozofie se nesla v duchu prastaré lidové moudrosti, na kterou se dnes již skoro zapomnělo a která nám říká, že důležitější je dávat než brát!